Jupí jej, dneska je to druhý den, co v ní už nejsem. Po celém měsíci. Potom, co jsem přešla hranice z Rakouska, jsem se musela jako každý, kdo se vrací z rizikových zemí, do 14denní karantény. Pan doktor mi nařídil sledovat příznaky, měřit teplotu a jakmile se něco objeví, okamžitě ho kontaktovat. Jinak se ozvat 1. dubna.
Po 14 dnech jsem ho tedy kontaktovala. Nicméně radost z konce karantény byla předčasná. Krajské hygienická stanice v MSK nařídila povinné testování všech, kteří karanténu ukončují. Byla středa, doufala jsem, že se otestuji na druhý den nebo ještě ten den, ovšem sestřička mne okamžitě vyvedla z omylu. Nejbližší volný termín byl až následující pondělí a to až v Karviné, která je vzdálená od mého místa bydliště asi 80 km. Dostavit se máte autem, nejlépe sama, jinak pěšky nebo na kole. Skvělé, po půl roce neřízení se mám vydat sama do Karviné, mamka to zatrhla hned, jak jsem jí to oznámila. Prý jede se mnou a vysadím ji před odběrovým místem.
Až za hranice Polska
Bylo pondělí, pravé poledne, obě vybavené rouškou jsme se vydaly na cestu. Nebyl by to ale pořádný výlet bez žádného dobrodružství. Navigace nám radila správně, ale tak nějak neumíme počítat výjezdy na kruhovém objezdu, tudíž jsme místo druhým, vyjeli až třetím, který nevedl do Karviné, ale na Katowice a Kraków. Po 100 metrech nám došlo, že tudy cesta nevede. Na hraničním přechodu stál stan a vojenští policisté kontrolovali každé auto mířící do Polska, ale i z něj. „Co teď? Mám couvat nebo jet za nimi?“ ptá se mne mamka. Výborně, tak mne hrozí pokuta za porušení karantény 3 miliony korun a my si ještě jedeme za hranice, kde nám hrozí trestní stíhání. „Nebudeš tu couvat, vždyť nás smete náklaďák, jeď k tomu stanu,“ odpovídám. U stanu nás zastavují a ptají se, kam jedeme. „Já jsem jen špatně odbočila, nechci do Polska,“ sděluje se zděšeným výrazem panu policistovi maminka. „Tak se paní řidičko hned za stanem otočte a jeďte zpět!“ Ano, zaznamenali jste to správně, otočte se až za stanem. Tím pádem mohu říci, že jsem alespoň těch pár vteřin nasála pocitu, že jsem v zahraničí. Teď už mami ale jeď rychle, neboť nám hrozí znovu karanténa. 😀
Odběrové místo v Karviné je hned za nákupním střediskem. Nejprve jsem si myslela, když jsem uviděla tu kolonu aut, že dávají něco v Tescu zdarma. Mýlila jsem se. Řada byla právě složená ze všech potencionálně nakažených koronavirem. Počkala jsem si cca. půl hodinku než i já jsem byla vpuštěna dovnitř. Největší úkol trefit se autem do stanu byl úspěšně splněn. Jen jednou mi musel městský strážník uskakovat z cesty. Nemá zavazet.
Jaká byla vaše ranní teplota? Příznaky nějaké máte? Datum narození? Telefonní číslo pro kontrolu? Nejprve otázky a potom tyčka v krku a v kořeni nosu, hlavně se nešklebte a nepozvracejte mne, povídá doktorka. To se vám ale lehce řekne, když mi ten uchošťour strkáte až kdoví kam. Naštěstí se šprtáním byla rychleji hotová než můj žaludek stačil zareagovat a paní doktorka se se mnou mohla rozloučit bez újmy se slovy, že v karanténě zůstávám do oznámení výsledků, asi 48 hodin.
Ve středu mi volá neznámé číslo. „Paní Benišová, výsledky z testování na Covid-19 máte negativní. Na shledanou!“ Ještě mne čeká hovor s mým praktickým lékařem, který mi karanténu oficiálně ukončuje. Vůbec se mi tomu nechce věřit, po měsíci bez nálepky „V KARANTÉNĚ“.
Musím ale uznat, že to uteklo strašně rychle. Prvních 14 dnů jsem měla univerzitu a neuvěřitelný skluz v odevzdávaní prací a momentálně pracuji na zahradě a spravujeme chatu. Snažím se být alespoň trochu produktivní, co si ale budeme nalhávat, prokrastinace pořád vyhrává. Nač se dá čas v karanténě využít? Tipy a aktivity, které my Traveltragikomici děláme, si s vámi rádi podělíme jednom z dalších článků. Jak se ale známe, tak ten článek vydáme, až už bude konečně po ní. Ovšem neztrácejte obavy, jsme tu stále pro vás i v této nelehké době!