Rozhodli jsme se, že konec úspěšného roku 2019 a celého pro nás přelomového desetiletí oslavíme hned dvakrát. A to s pomocí cestování – Silvestra jsme slavili v jiném časovém pásmu, konkrétně na Ukrajině!
Samotný začátek naší cesty byl již pro některé účastníky jedinečný zážitek. Vánoční čas byl v plném proudu, a tak jsme si ve vlaku směr Košice předali dárečky. Anča samozřejmě jako vždy byla po sérii plodných akcí obtěžkána plno informačně i funkčně hodnotnými předměty a toto jejich břemeno přešlo na mě. Děkuji! Oblíbil jsem si velice pásek kolem ruky s heslem #GirlsGetEqual, který mě po celou cestu zlobil a sklouzával z mé ruky, až skončil přivázaný na jednom kyjevském stromě.. ale o tom potom.
Každopádně největší překvápko večera přišlo, když jsme se dozvěděli, že pro ušetření pár korun máme zvlášť koupené jízdenky do Třince a z Třince dále do Košic (jízda to ale byla tím stejným vlakem upozorňuji). Brzy se ukázalo, že jedno naše cestovatelské prokletí se znovu naplnilo – jízdenky z Třince do Košic byly pořízené na jiný den, takže jsme museli rychle najít nová volná místa, aby naše velkolepá cesta neskončila už v Čadci. Bohudík se nás držela štěstěna a nebylo si nás povšimnuto po dobu naší černé jízdy a nové jízdenky jsme sehnali.
Mukačevo nás přivítalo milou babičkou, která si asi ze stěny autobusu přečetla, že přijíždíme ze západu a žádala almužnu. Jó to chudák netušila, že jsme na tom během naších cest podobně. Mířili jsme do centra a cestou jsme brainstormovali, co že v tomto provinčním městečku vlastně chceme celý den dělat. V pravoslavné tradici se vánoční dárky dávají až na Tři krále, takže tehdy zrovna vrcholila nákupní horečka. To se odráželo i během naší návštěvy do místního smíšeného zboží, které hlásalo, podle naší chabé znalosti azbuky, vše do 99 hřiven (kurz ke koruně je zhruba 1:1). Realita byla trochu jiná, ale přesto Vilda a Anča odešli s pořízenou. Ano i Anča nakoupila! Zmizík. A Vilda tyčky do uší. Jak poetické. Naše další kroky vedly k tržnici. Přes tu směsici barev a chutí (vůní ne) jsme raději šli dál do parku, protože jsme ještě měli nějaké zásoby z domova.
Batohy se nám poté zlehčily o pár kil, a tak jsme neotáleli a vydali se podél řeky k dominantě města – hradu Palanok. Už jsme byli trochu promrzlí, tak se začaly objevovat rozepře, jestli jít první na „hrádek“ anebo do „kavárničky“. Vyhrály ženy a jejich dychtivost po kusu historie. Výšlap na kopec nám nabídnul výhled na sovětskou krajinu, ale připravil nám i překvapení v podobě pěkně zrekonstruovaného nádvoří hradu. Matyáš si během prohlídky z ostatních vystřelil s pomocí svých „lingvistických vloh“ a předstíral, že překládá z ukrajinštiny průvodkyni hovořící o středověkých torturách. V místním muzeu jsme si našli rožek na schodech ve společnosti elektrických zásuvek, kde jsme si dali sváču a nabili svá zařízení pro nadcházející hodiny a zároveň jsme tak stali takovým smutným exponátem. Cestou z hradu jsme se dali do řeči s prodejcem bylinkových čajů, který na nás začal česky a s úsměvem nám prodal krásné suvenýry pro naše maminky se slevou. Poté si již hoši vydobyli svou a zpátky do města se jelo místní dopravou. Koupili jsme si „kvitok“ (jízdenku) a v autobuse jsme se stali pro naši řeč atrakcí. Když z našeho rozhovoru pochopili, že chceme do centra, tak nám radili i s řidičem a s dobrým úmyslem ať vystoupíme o zastávku dřív, než nám napovídaly mapy. Nevíme, v čem jsme si pomohli, ale raději jsme to dobrodiní přijali a šli dál.
Zbývalo nám posledních pár hodin před nástupem na noční vlak do Kyjeva, tak jsme se dočkali té kavárny. Co Čech, to ekonom jsme se snažili uplatňovat, ale nakonec jsme vstoupili prostě do nějakého podniku, kde nám naše nohy a promrzlá těla dovolili. Zabrali jsme krásný spot v rohu na gauči, kde jsme si udělali pořádné pohodlí. Zjistili jsme, že jsme všichni výborní lháři (znáte tu karetní hru? Je skvělá.) a servírka nás opakovaně vyzývala, abychom byli její lásky (až po vytažení Vildou vzorně připraveného glosáře základní ukrajinské slovní zásoby jsme zjistili že „buď laska“ znamená prosím). Náš čas tam byl opravdu příjemně strávený a s tím, co mělo přijít se to nedalo srovnat. Čekala nás třetí třída lůžkového vozu sovětské výroby a „postele“, kde se zadkem otíráte o hlavy procházejících uličkou.
Druhý večer, druhá tragikomedie – Anča stáhla pytel s hygienickými balíčky z vrchu a začala je rozbalovat. Matyáš se k tomu nějak nešťastně přichomýtnul a průvodčí se nesmírně rozohnil. Začalo půlhodinové dotazování nebo spíš kázání, co že si to dovolil. Tohle byla jasná práce průvodčího a my jsme ho tím úplně zazdili a že na cizí věci se snad nesahá a tak dále.. Za chvíli to přešlo ve fyzickou potyčku, až naštěstí zasáhla asertivita některých účastníků a hlasy spolucestujících, kteří pochopili, že nerozumíme jak ukrajinštině, tak systému rozdávání hygienických balíčků. No pro Matyáše trauma na dalších několik minut, dokud se neodreagoval mezinárodní družbou, ze které vzešly jakési lvovské zlatavé moky. Zbytek cesty na svém malém spacím prostůrku jsme již jaksi zvládli a ráno jsme se dojedli zbytkem tvarohu ze supermarketu s příchutí (nebo spíš pachutí) pribiňáka, někteří ovesnou kaší ze samovaru a někteří zapomenutým rozpláclým štrúdlem z domu.
První dojem z Kyjeva byl zkažen nechutnými zplodinami ještě na nástupišti, ale po výstupu z nádraží se nám zatajil dech množstvím výškových budov všude okolo. Bydleli jsme v hostelu pár kroků od středobodu města – od proslulého Majdanu. Když už jsme jednou byli v tom velkoměstě, tak jsme si našli tunu míst, která musíme vidět – od muzea vody přes čůrající chlapečky v sovětském průlízkovém parku až po obří sochu Matky vlasti. Nakonec jsme byli rádi, když jsme stihli obhlídnout blízké parky a náměstí jako potenciální cíle našeho silvestrovského veselí. Před ním jsme ještě pádili sehnat něco lokálního, co by nás dostalo do náladičky a tajemný Žitnik, nechutně ostrý jako Listerine, zaujmul tuto roli. Nenechali jsme ale ani kapku a pak se dvanáctá již neodvratně přiblížila. Vycupitali jsme na nejbližší náměstíčko a s placatkou se symbolikou zašlé slávy Sovětského svazu preventivně přelepenou nálepkou mývala v jedné ruce a s prskavkami v rukách dalších jsme slavili příchod nové dekády! No bylo to romantické! Ale ten nejdůležitější a nejočekávanější moment celé výpravy měl teprve přijít. Tímto momentem začala běžet ona hodina vzduchoprázdna mezi místním a naším mentálním Novým rokem a tudíž jsme do žádného z těchto roků nechtěli vstoupit levou nohou!
Pravidlem se tedy stalo, že pro pohyb bylo nutností skákat snožmo, trestem poté byl lok ze vzpomínané placatky. Výzva to byla vskutku nelehká a Viky jí spíš lišácky využila k zvýšení podílu alkoholu v krvi. Museli jsme za tu hodinu překonat vzdálenost několika set metrů k námi vyhlídnutému parku s výhledem a mezi proudem dalších oslavenců se naše klokaní pohyby snad ztratily…
…a jak dopadly oslavy „českého“ Nového roku a co následovalo se dozvíte v článku Ukrajina 2020;)
