Maroko, oficiálně Marocké království. Tak tam směřovala má předposlední cesta roku 2019.
Po přečkané noci na vídeňském letišti jsme se vydaly s Viky a Pražandou (s ní určitě jednou udělám rozhovor, protože ta holka má co nabídnout) do španělské Valencie, která byla naší krátkou jednodenní zastávkou.
Za slunného počasí jsme si prošly město, daly cafe con leche se zákuskem. Započala jsem v metru svou historicky první konverzaci s neznámým člověkem v španělštině. Sice nevím, zda se to dalo považovat za konverzaci, ale snaha tam byla. V odpoledních hodinách, kdy už jsme procházely těmi samými uličkami podruhé, jsme se vydaly zpátky na letiště.
* Co určitě navštívit ve Valencii?
- Valencie museu de les Ciències Príncipe Felipe
- městská katedrála
- centrální tržiště
- Llotja de la Seda
- kostel Nuestra Señora de los Desamparados
- Plaza de la Virgen
- Plaza de la Reina
- Plaza Ayuntamiento
- pláže
- …
Projití bezpečností kontrolou, čekačka, nástup do letadla, čekačka, let a konečně poprvé na africké půdě.
Tangier
Přiletěly jsme ve 21 hodin, vybraly a vyměnily peníze a sehnaly taxíka, který nás odvezl až na ubytování . Krásný hotýlek za super cenu. Ještě dámy měly hlad, tak jsme zašly do restaurace naproti.
Ráno po bohaté snídani jsme se vydaly vstříc dobrodružství a miliony pohledů místních očumovačů. Tři Evropanky si táhnou samy přes Maroko. Staré město v Tangieru stojí za to, přístav a mešita taktéž. S předměstím už to tak slavně nevidím, ale taky jsme ho prošly, když jsme šly na vlakové nádraží.
11:35 byl naplánovaný odjezd vlaku, na tabuli ovšem nebyl žádný naším směrem napsaný. No a všude na hodinách bylo 12:20, o hodinu později. Ptáme se na pokladně a zjišťujeme, že jsme si zapomněly přetočit hodiny. Skvělé, takže se náš pobyt v Tangieru prodlužuje o dvě hodiny. Jdeme do části, kam by asi ani žádný další turista nevstoupil a potom zaslouženě na jídlo.
14:35, teď už konečně správného času, odjíždíme vlakem směrem Fes. Pražanda si nabouchla Hassánka. Moc nechybělo a byla svatba. Nakonec se ale seznamujeme s místním průvodcem, který nám radí, jak se vyhnout taxíkům a jak dojít k našemu ubytování.
Fes
Taxíkům jsme se u nádraží úspěšně vyhnuly a podle rad jsme se vydaly 5 minut pěšky naším směrem. Šílenost byla, že jsme už pak žádného taxíka stopnout nemohly, takže sebevražedkyně si to štrádovaly samy přes neosvícené, podle našeho rádce nebezpečné předměstí Fesu. Na ubytování to bylo ještě nějaký kilometr, když nás začala sledovat policie. Asi 200 metrů jela za námi krokem a na další křižovatce nás zastavili a strejček nás upozorňoval, ať si schováme mobily. Ukazovaly jsme, že jsme nic nefotily, že tam máme pouze mapu a adresu ubytování, kam se snažíme dojít. „Schovat a okamžitě,“ povídá a radí, že je to pořád rovno a u modré brány doprava. „Skvělé, to nám fakt pomůže,“ pomyslím si. „Tak nás tam zavezte, když jste tak chytří, hoši,“ běží mi vzápětí hlavou a naznačuji rukama volant a směr našeho hostelu. „Tak si nasedněte,“ odpovídá strýc komolenou angličtinou. Skvělé, takže ve stopovacím checklistu si mohu odškrtnout stopnutí policejního auta.
„Poorest taxi!!!“ ozývalo se, když jsme vystupovaly u modré brány, asi 200 metrů od hostelu. Dále už náš taxík bohužel jet nemohl a tak jsme se do změti marockých uliček vydaly samy. Po několikaminutovém bloudění jsme náš hostýlek konečně našly, odložily věci a vydaly se na večeři.
Fes jako městečko stojí za to, jen tam nejezděte v pátek. Pátek totiž je pro Muslimy něco jako pro Křesťany neděle, takže je většina míst a obchodů zavřená. My tam byli právě v pátek, ovšem i tak jsme toho viděly spoustu. Nejdůležitější k navštívení jsou určitě pro Fes typické koželužny, které šíleně smrdí. Za vstup na terasu domů si někteří obchodníci účtují 2 eura, my jsme měly štěstí a dostaly jsme se tam zdarma. Dále pak si zajděte na skálu nad autobusovým nádražím.
Z Fesu jsme se vydaly v odpoledních hodinách vlakem do Casablancy, tentokrát jsme ho dokonce stihly napoprvé.
Casablanca
Casablanca nás zaskočila, přijely jsme docela pozdě a město pořád žilo. Místní doprava byla šílená, ale cesta na hotel docela v pohodě. Rozhodně lepší než to ubytování, co nás tam čekalo. Večer jsme se ještě vydaly k Rick’s cafe. Někteří ho možná znáte ze stejnojmenného filmu. Potom už jen večeře a jde se spát.
Ráno jsme došly k druhé největší mešitě na světě, kde jsme absolvovaly i komentovanou prohlídku, po pláži jsme se pak zpátky vracely do centra města. Navštívily trh s kuřaty (pro některé doživotní trauma) a daly palačinky s čočkou. Pak už nás čekala nejlepší jízda vlakem. Dostaly jsme totiž s Pražandou soukromou lekci španělského jazyka s rodilým Kubáncem.
Marakéš
Velice turistické městečko. Trhy a turisté jsou tady snad všude. Pokud nechcete zažít velký kulturní šok, jeďte prvně do Marakaše. Dejte si pozor na krádeže a určitě nesmíte minout hlavní trh.